Vyznačte na louce herní plochu velkou 30 x 15 metrů a rozdělte ji na polovinu. Před zahájením hry se v levém čtverci rozestaví družina A, v pravém čtverci družina B. Potom obě strany střídavě vysílají na území soupeřů jednoho útočníka, který se tam má dotknout jednoho nebo několika protivníků a pak se vrátit zpět na své území. Útočník se po dobu svého pobytu mezi soupeři nesmí nadechnout -jinak je zajat. Před vstupem na cizí polovinu se tedy u hraniční čáry naposledy zhluboka nadechne a pak už jen pomaloučku vypouští vzduch z plic. Aby byla zajištěna kontrola, že se útočník nenadechuje, musí nahlas "tutat" - říkat: "Hutu-tu-tu..." Obránci se útočníkovi vyhýbají, ale ve vhodném okamžiku po něm skočí a snaží se ho všemi prostředky zadržet na svém území, dokud mu nedojde dech. Když se útočník nadechne, je zajat a odchází ze hry. Jestliže se mu však podaří před novým nádechem návrat na vlastní území (stačí, když dosáhne za hraniční čáru třeba prstem), všichni soupeři, kterých se dotkl (nebo kteří se ho sami dotkli), jsou zajati a odcházejí ze hry.
Obě družiny se na začátku hry očíslují a vysílají útočníky podle čísel. Pravidelně se střídají a útočník družiny B může překročit hranici hned, jak se útočník z družiny A vrátí na své území nebo je zajat. Družina, která pozajímá všechny soupeře, vítězí.
Hu-tu-tu je hra indického původu a patří k nejlepším, nejzajímavějším bojovým hrám. V Bengálsku, Ásámu, Gudžarátu a jiných zemích ji najdete pod názvem "kabaddi", "dodo", "čidugudu". Jméno všech obměn vychází ze slova, které musí útočník opakovat na důkaz, že se nenadechuje. Indové tak podrobně rozpracovali pravidla, že se z hu-tu-tu stala velká sportovní hra.