Tuto hru můžete hrát na výpravě, kde je alespoň dvanáct hráčů. Ale čím víc jich bude, tím lépe. Hráči se rozdělí na tři skupiny: jedna jsou Siouxové, druhá Apači, třetí běloši. Siouxové a Apači mají asi po 35% všech hráčů, běloši přibližně 30%.
Hrajeme na přesně vymezeném pruhu terénu, pokud možno zarostlém křovinami, nízkým lesem, všelijak zviněném. Za jedním z obou konců pruhu, v němž se má hrát, zaujme stanoviště skupina Apačů, na protilehlé straně - rovněž za hranicemi pruhu - Siouxové. Běloši jsou umístění - rozptýlení kdesi ve "vnitrozemí", to je v pruhu označeném hranicemi. Zpravidla to bývá lesík, obě indiánské skupiny jsou tedy na jeho protilehlých okrajích. Každá ze tří skupin si zvolí svého náčelníka.
Vedoucí, který nepatří k žádné skupině a řídí jen hru, vydá náčelníkovi Apačů dopis, psaný na žlutém papíru, ale rozstříhaný na mnoho nepravidelných dílků. V dopisu je delší libovolná zpráva, velmi zajímavá, určená Siouxům na druhé straně lesa. Apači sami její obsah ve hře nepotřebují znát. Podobný dopis, ale na červeném papíru a rovněž rozstříhaný na stejný počet dílků jako žlutý, odevzdá Siouxům. Je určen Apačům. Ústřižků má být aspoň tolik, abych jich na každého Indiána připadlo nejméně 5 až 6. V přesně stanovenou a předem ohlášenou minutu pak začíná hra: náčelník každé z obou indiánských skupin vydá každému svému hráči po jednom ústřižku, aby jej dopravili přes území bělochů na druhý konec prostoru do ležení protějšího indiánského kmene. Pravím přes území bělochů! Není tedy přípustno jít k protější skupině oklikou, kolem bělošského území.
Běloši se snaží zajmout co nejvíc těchti indiánských pašeráků dopisových ústřižků. Děje se to pouhým dotykem nebo zásahem papírového míčku. Pokud je herní území poměrně malé a bělochů hodně, hrajte jen na dotyk, střelivo nepoužívejte. Jakmile se běloch dotkne Indiána, musí mu Indián bez zdráhání vydat svůj ústřižek a vrátit se do svého ležení pro nový, protože, jak již bylo řečeno, více než jeden s sebou nesmí mít. Aby se za propuštěným Indiánem zbytečně nehonili další běloši, kteří nevědí, že už ústřižek nemá, jde zpět s rukama nad hlavou. Právě tak s rukama nad hlavou se přes území bělochů vrací zpět ten šťastný Indián, kterému se poštěstilo svůj ústřižek donést do protějšího indiánského ležení. A jakmile si ve svém ležení vezme k přepravě další ústřižek, běží s ním a plíží se a kličkuje bělošským územím znovu, nezahálí ani minutu.
Běloši odevzdávají ukořistěné ústřižky obou barev svému náčelníkovi, šťastně přenesené ústřižky shromažďují náčelníci Indiánů v obou leženích za bělošským územím. Všichni tři náčelníci (Apačů, Siouxů i bělochů) se snaží skládat ústřižky k sobě, aby mohli zprávu z nich co nejdříve vyluštit. Vítězí ta skupina, která jako první ohlásí vůdci smysl zprávy (i přes nějaký scházející ústřižek). Bělochům stačí k vítězství, když porozumějí aspoň jednomu z obou dopisů.
Když je třeba ukončit hru předčasně (pro déšť nebo nedostatek času), či chybí-li všem třem skupinám tak značné množství ústřižků, že ani jedna není schopna pórozumět smyslu dopisu, spočítají se každé ze tří skupin její ústřižky (u bělochů ukořistěné, u Indiánů přenesené do druhého ležení) a pořadí se určí podle toho. Čím více ústřižků skupina má, tím lepší ze tří dosažitelných míst obsazuje. (Indiánům se ovšem počítají jen ty ústřižky, které přenesli, nikoliv ty, které jim zůstaly v ležení, pro nedostatek času nepřenesené přes území bělochů.)