Již je to více než sto let, co se odehrála v Severní Americe jedna z posledních indiánských tragédií. Kmen Čejenů byl vyhnán ze svých lovišť na jih, do rezervace vzdálené bezmála tisíc kilometrů. Jejich novým domovem se měl stát nehostinný kraj zamořený malárií, v němž nebyla skoro žádná zvěř. Náčelníkovi Tupému noži bylo jasné, že celý kmen brzy vymře, jestliže se odtamtud nedostanou. Znovu a znovu žádal úřady, aby jim povolily návrat na sever, ale bílí vládci zůstávali k jeho prosbám hluší.
A tak jedné noci vytáhli Čejenové z rezervace bez povolení. Vezli na koních děti, ženy a všechen svůj majetek. Nazítří byl jejich útěk zpozorován vládním zvědem. Po stopách uprchlíků se vydal silný vojenský oddíl. Začala honička, která měla trvat celé týdny a při níž zesláblí Indiáni prokázali neobyčejnou statečnost. Útoky bílých vojáků byly několikrát úspěšně odraženy. Velící důstojník musel žádat posily. Pak se jim přece jen podařilo Cejeny obklíčit na vrchu zvaném Havraní hnízdo. Vyzvali je, aby se vzdali. Odmítli. Blížil se večer, a tak vojáci odložili útok na ráno. Když se rozptýlila jitřní mlha, Havraní hnízdo bylo prázdné. Indiáni se do jednoho proplížili řetězem stráží, osedlali koně a ujížděli na sever.
Na základě tohoto pravdivého příběhu sehrajte noční hru. Polovina oddílu se rozestaví za tmy kolem tábora - nikdo se nesmí přiblížit ke stanům víc než na třicet metrů. Druhá polovina představuje obklíčené Čejeny. Do třiceti minut se mají pokusit o únik z tábora. Jestliže jich projde řetězem stráží aspoň polovina, zvítězí. Bude-li jich víc než polovina dotykem zajata, vyhrají stráže.
Je to hra založená na plížení a skrytém pohybu, bylo by tedy proti jejímu duchu, kdyby se obklíčení pokusili o hromadný výpad z tábora jedním směrem. Pak by je stráže pochopitelně nedokázaly zajmout, ale nebylo by to vítězství podle pravidel.
Herní děj je téměř stejný jako při hře "plížení do tábora". A přece jej vnímají táborníci jako zcela odlišnou hru - tak působí úvodní příběh, který navodí neopakovatelnou atmosféru.